voda

Bylo - nebylo. Za devatero horami a devatero řekami – v zemi vycházejícího slunce – žil jeden velice moudrý muž, který rozuměl řeči vody. Každý den opouštěl svůj domov, aby putoval po kraji a mohl se poklonit této zázračné kapalině. Respektoval všechny druhy vod. Ty, jež se na slunci leskly jak křišťálové zrcadlo, ale i ty, které byly dravé a nebezpečné. Sedával u pramenů a s láskou a úctou nabíral vodu do svých čajových mističek a poslouchal její hlas. Někdy voda zvesela štěbetala, někdy byla klidná jak nezčeřená hladina a občas smutně naříkala. V tu chvíli ponořil své ruce do jejího lůna a zpíval. Zpíval o všem, co v tu chvíli potřebovala slyšet nejvíce,… zpíval o lásce…
Zdejší lid se mu však posmíval a všichni ho měli za blázna a podivína, kterému se raději vyhýbali a neřekli mu jinak než Kap. Nechápali, proč mluví k něčemu, co je neživé, co nemá žádný rozum ani smysly. Proč říká, že„Vše vychází z jednoho zdroje a vše se také může znovu navrátit ke svému zdroji zpět?“ Avšak na jaře v zemi nastaly zlé časy. Všechny prameny zachvátila podivná infekce, která ničila nejen podvodní svět, ale i všechno a všechny, co ji stačili v tu dobu ochutnat. Zemi najednou zachvátil strach, nemoci a smutek. Kolik ranhojičů a přírodomilců přišlo tehdy ke králi, aby pomohly vodě a ani jeden z nich nebyl úspěšný. Až po nějakém čase před panovníkem stanul muž, známý svoji směšnou přezdívkou-Kap „Já znám lék, ale potřebuji Vaši pomoc, králi“
Jednoho dne se na březích jezer, studánek a řek sešli všichni lidé, aby se společně chytli za ruce a zazpívali vodě. Zpívali jí o lásce a vděčnosti, radosti a zdraví, síle a harmonii. Jejich zpěv se rozléhal po celém kraji, po celé zemi vycházejícího slunce. Odrážel se od kamenů, pronikal hladinami… Unášen vlnami předával poselství celé vodní říši. A ona se uzdravila. Uvěřila. Rozevřela náruč lidem a díky jejich modlitbě se pročistila.
Kap se tak stal vrchním ochutnávačem vody a získal si uznání celého kraje.